Ústavní systém Španělska

  • Uploaded by: Filip Vopalensky
  • Size: 244 KB
  • Type: PDF
  • Words: 2,283
  • Pages: 9
Report this file Bookmark

* The preview only shows a few pages of manuals at random. You can get the complete content by filling out the form below.

The preview is currently being created... Please pause for a moment!

Description

Ústavní systém Španělska

Obsah 1) Základní charakteristika Španělska ..................................................................................................... 3 2) Úvod do ústavního systému ............................................................................................................... 4 3) Moc zákonodárná ............................................................................................................................... 5 4) Moc výkonná....................................................................................................................................... 6 4.1) Král ............................................................................................................................................... 7 4.2) Vláda a ministerský předseda ...................................................................................................... 7 5) Moc soudní ......................................................................................................................................... 7 6) Závěr ................................................................................................................................................... 8 7) Zdroje .................................................................................................................................................. 8

2

1) Základní charakteristika Španělska Španělsko je stát demokratický, jehož státní zřízení by se dalo nazvat jako unitární parlamentní konstituční monarchie. Což ve zkratce znamená, že se jedná o stát s jednotnou soustavou vnitřních orgánů, králem, který vládne v zemi společně s parlamentem a vše je uvedeno v ústavě. Španělsko je složeno ze 17 autonomních oblastí a 2 autonomních měst, avšak stupně jejich autonomie se liší. Španělské království je stát rozléhající se na území Pyrenejského poloostrova, který se nachází na jihozápadním konci pevninské Evropy. Jeho rozloha přesahuje 500 000 km2, což z něj dělá 51. stát na světe dle rozlohy, a žije zde skoro 50 000 000 obyvatel. Mezi jeho pohraniční sousedy patří Portugalsko, jež se nachází od něj nachází směrem na západ. Severní hranice se stýkají s hranicemi Francie a Andorry, kdežto jižní jsou společné s Gibraltarem. Španělsko má také mnoho držav a území mimo svůj stát. Za zmínku stojí například exklávy Melilla a Ceuta nebo Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu. Po vstupu Španělska do Evropské unie, následované přidružením se k eurozóně, je oficiální měnou euro. Nejvýznamnější z úředních jazyků tohoto státu je španělština, která může být označována také jako kastilština. Tento státní útvar se pyšní i dalšími úředními jazyky, které se však využívají jen v určitých regionech. Mezi rozlohou nejpoužívanější z nich patří kupříkladu katalánština, která nachází uplatnění u východního pobřeží a na přilehlých ostrovech. Na západě, v Galicii, je úředně používána galicijština. Hlavním a zároveň největším městem Španělska je Madrid, kde žije přibližně tři a čtvrt miliónů obyvatel. Mezi další významná města tohoto státu, jež stojí za zmínku, se řadí Barcelona, Valencie či Sevilla. Z historie Španělska stojí rozhodně za zmínku takzvaný zlatý věk. Tímto vzletným pojmem se označuje období za vlády Karla V. a Filipa II. ze španělské větve Habsburků. Za jejich panování se rapidně plnila státní pokladna, a to především díky bohatství dováženému ze zámořských teritorií. Díky tomuto se stalo Španělsko nejmocnější zemí západní, a dokonce i střední Evropy, byl to však také začátek jejich pádu. Jelikož vláda vůbec neinvestovala do průmyslu, ale jen si peníze užívala, či je utopila v prohraných válkách, tak šla ekonomika státu dolů, což v důsledku způsobilo opoždění Španělska vůči ostatním evropským mocnostem, které se s nimi táhlo ještě dlouhou dobu poté. 3

Přesuňme se do začátku 19. století, Napoleon Bonaparte proniká do Španělska, na jehož trůn dosazuje svého bratra Josefa, za jehož vlády byla roku 1812 ve městě Cádizu přijata úplně první španělská ústava, která bývá domácky označována La Pepa. Stalo se tak během války za nezávislost, která zde probíhala, avšak neměla dlouhé trvání, neboť skončila v prosinci roku 1813 mírovou smlouvou mezi Napoleonem a sesazeným vládcem Španělska, Ferdinandem VII., o nevměšování se Francie do vnitřní politiky svého jihozápadního souseda. Staronový král prohlásil dekretem ústavu za neplatnou roku 1814, čímž končí příběh první španělské ústavy.

2) Úvod do ústavního systému Španělé neměli v historii moc příležitostí vyzkoušet si, jaké to je, žít v demokracii. Dvacáté století ve Španělsku by se dalo nazvat jako skákání od jedné diktatury k druhé. Začněme však postupně. V letech 1923–1931 zde diktátorsky vládl Prima de Rivera. Jeho panování nepřineslo nic moc užitečného k formování vlády, což bylo zapříčiněno nejspíš tím, že nic takového jako vláda ze začátku vůbec neexistovalo. Později se sice tento vládní orgán jakž takž zformoval, avšak jeho působnost byla velmi omezená. V roce 1929 byl sice vydán návrh ústavy, ten však zůstal, jak se říká, jen na papíře. V tomto prvotním návrhu se mluvilo právním zakotvení a regulaci vlády, možnosti předsedy vybírat si, nezávisle na panovníkovi, další členy vlády nebo o vytvoření postu vicepremiéra. V této ústavě byl král stále ten nejvyšší, kdo drží všechnu moc výkonnou ve svých rukou. Tamním republikánům se samozřejmě nelíbilo, co se děje v jejich zemi, a tak 17. srpna 1930 podepsali Pakt ze San Sebastianu, kde zformovali revoluční výbor, jež se stal první prozatímní vládou v Druhé republice vzniklé roku 1931. Nová ústava byla přijata ještě téhož roku v prosinci. Tato ústava stanovila, že se Španělsko stalo republikou s jednokomorovým parlamentem. Dále se zavedla svoboda projevu a spolčování, ženy získaly právo volit, zrušily se výsady šlechty a církve, přičemž právě církev byla ovlivněna ještě více, neboť jí bylo zabaveno nezměrné množství majetku. Ústava přivádí vládu do formy zvané racionalizovaný parlamentarismus, což znamená, že je parlament omezován význačnou osobností, v tomto případě se tento post nazývá prezident republiky. V této druhé republice má neskutečnou moc, může například rozpustit sněmovnu bez nutnosti souhlasu vlády, přijímat zákony, vetovat rozhodnutí vlády, odvolat předsedu vlády a na jeho 4

místo dosadit koho jen sám chce. Tehdejší prezident Španělska, Alcalá Zamora, svého postavení zneužíval, a tak nastává období politické nestability, nespokojenosti veřejnosti a nerovného vývoje regionů, které je následované občanskou válkou. V letech 1939 až 1975 tedy mluvíme o takzvaném frankistickém Španělsku, které znamená nástup dalšího diktátora, Francisca Franka, k moci. Režim jako takový se opíral hlavně o velice silnou armádu, katolickou církev a ze začátku i o buržoazii. Tato etapa opět Španělsku moc neprospěla ve formování ústavních zákonů a vlády. Francisco Frank umírá roku 1975 a jako svého nástupce jmenuje Juana Carlose I., do kterého vkládá velké naděje, že bude pokračovat ve vedení země jako diktátor. To se však bohužel pro něj nestalo, neboť Juan Carlos I. v zemi zavedl mnohé demokratické reformy. Mnohé zásluhy na poklidném přesunu k demokracii má také bývalý předseda španělské vlády Adolf Suaréz, díky němuž nenastala změna režimu ze dne na den, avšak forma vlády byla postupně měněna, přičemž byl tento transformační proces završen ústavou v roce 1978. Z tohoto období vychází výrazně posílena postava premiéra, který se stává rozhodujícím veřejným činitelem ovlivňující vnitřní i vnější politiku své země. Tato pozice byla v minulosti posilněna s nástupem Felipa Gonzálese do úřadu roku 1982.

3) Moc zákonodárná Cortes Generales (v češtině generální kortesy) se nazývá dvoukomorový parlament ve Španělsku, který zde představuje moc zákonodárnou. Dělí se na dolní komoru neboli Sněmovnu (Kongres) poslanců a na komoru horní čili Senát. Kortesy vykonávají zákonodárnou moc státu, pod níž padá například schvalování státního rozpočtu či kontrola činnosti vlády. Poslanci jsou voleni na 4 roky ve volbách přímých v 50 vícemandátových obvodech a ve sněmovně jich dle volebního zákona z roku 1985 zasedá celkem 350. Z každého regionu jsou přítomni minimálně dva poslanci, přičemž za každých dalších 144 500 voličů je přítomen jeden další poslanec z daného regionu. Jednou z pravomocí poslanecké sněmovny je možnost navrhovat zákony, dále mohou ratifikovat, či naopak odmítnout, návrh vydaný exekutivou. Do jejich pravomocí také spadá volba předsedy vlády, kterému se ve Španělsku říká prezident vlády. Co se týká přijímání dílčích novel Ústavy, tak obě komory musí hlasovat 5

alespoň třípětinovou většinou, když se to nepovede, tak je svolán dohodovací výbor a hlasuje se o jeho návrhu za stejných podmínek Senátoři, stejně jako poslanci, úřadují na svých místech po dobu čtyř let. Počet křesel v senátu není fixní, jelikož se počet senátorů z části odvíjí od počtu obyvatel. Někteří senátoři jsou vybráni v přímých volbách, což se týká dvě stě osmi z nich. Každá jedna provincie kontinentálního Španělska je zastupována čtyřmi senátory, přičemž ostrovy a autonomní města mají zastoupení také, avšak v nižším počtu. Poté jsou ještě zvoleni senátoři takzvanými autonomními celky, což jsou prakticky regiony s vysokým počtem obyvatel. Za každý započatý milion získávají společnosti dalšího senátora. Tímto volebním způsobem tedy vzniká nepoměr, neboť i malé regiony mají stejně zástupců jako ty největší. Na druhou stranu se tím zajistí ochrana názorů menšin, a navíc senát nemá ve Španělsku moc velkou moc, protože i přesto, že mohou vetovat zákony, tak jejich rozhodnutí tak učinit může být přehlasováno absolutní většinou ve sněmovně. V oblasti zákonodárné Senát pouze projednává návrhy zákonů, které mu jsou postoupeny Sněmovnou. Senát se hodně podílí na kontrole činnosti vlády, za pomoci otázek, které jí pokládá. Ve výsledku jí však nedůvěru vyslovit nemůže, naopak předseda vlády může králi navrhnout rozpuštění senátu či obou komor.

4) Moc výkonná Nejmocnějším orgánem exekutivy je vláda, v jejímž čele stojí ministerský předseda, kterému přísluší spravování vlády a usměrňování její činnost. Vláda však může žít bezstarostně jen pokud se těší důvěře parlamentu. Ten může nedůvěru vyslovit z vlastní iniciativy či o něj může požádat sám předseda. Vláda je tedy odpovědná parlamentu., respektive dolní komoře. Na druhou stranu premiér má možnost parlament rozpustit, přičemž rozpuštění tohoto orgánu sice připadá formálně králi, ale ten tak jedná na základě žádosti od Rady ministrů. Mohli bychom z toho tedy vyvodit, že ač je Španělsko v ústavě definováno jako parlamentní monarchie, tak největší moc spočívá spíše v rukou vlády a jejího předsedy, což bychom mohli definovat jako presidenciální systém.

6

4.1) Král Hlavou a reprezentantem země je rozhodně král. Ústava mu připisuje několik pravomocí, mezi kteréž například patří velet ozbrojeným silám, vyhlašovat zákony, vypisovat referenda, jmenovat velvyslance či udělovat milost. Král je sice hlavou státu, avšak ústava mu nepřipisuje žádné výkonné pravomoci. Vládní orgán, který opravdu tahá za nitky, je vláda.

4.2) Vláda a ministerský předseda Hlavním a prakticky jediným objektem výkonné moci je vláda. Jejím představeným jest ministerský předseda, který poté vybírá další členy, což znamená jednoho či více místopředsedů a další ministry. Toto jejich uskupení se ve Španělsku nazývá rada ministrů. Poté co je ministerský předseda neboli premiér navržen králem, tak musí předložit politický program kongresu s žádostí o vyslovení důvěry k jeho vládě. Když mu jí však neudělí, tak musí zformovat vládu novou. V případě toho, že se bude celý proces znovu opakovat, tak král navrhne jiného kandidáta na post předsedy. Když se však do dvou měsíců nikomu nepovede získat důvěru, tak král odvolá parlament a jsou vyhlášeny nové volby. Jak jsem již říkal, ministerský předseda určí ministry, přičemž rozsah kompetencí jednotlivých ministerstev určuje sám předseda, většinou se však vztahují na pokrytí jednoho či více podobných sektorů. Po ustanovení vlády se začne Rada ministrů pravidelně scházet, obvykle v pátek. Na žádost předsedy se může schůze účastnit i sám král.

5) Moc soudní Španělská ústava z roku 1978 ve svém znění stanovuje tento stát demokratický a sociálně právní, k jehož povinnostem patří chránit základní hodnoty svého právního řádu, jako je svoboda, rovnost, spravedlnost a politický pluralismus, což je stavebním kamenem španělských soudů a soudních dvorů. Za účelem naplnění těchto ideálů existuje jediný soudcovský sbor, kteréhož členové tvoří obecné soudy. Na fungování soudnictví je zúčastněno obrovské množství různých soudů a soudních dvorů mezi něž je rozdělována práce na základě rozdělení pravomocí kritérií. Mezi takováto kritéria se řadí závažnost,

7

osoba, věc, území či funkce. Je tomu tak, neboť zásadovost jednoty soudní moci se nestaví zády k myšlence existence samostatných soudních orgánů s lišícími se pravomocemi.

6) Závěr Česká republika se řadí mezi republiky parlamentní, kdežto Španělské království je konstituční monarchie. Sám bych si však dovolil lehce nesouhlasit, neboť je sice pravda, že ve Španělsku vedle sebe stojí panovník a parlament, který má ve svých rukou velkou moc. Avšak král nemá moc pravomocí a je spíše reprezentativní hlavou státu a navíc, toto vymezení se vůbec nezabývá ministerským předsedou, který má ve Španělsku asi největší moc. Nechci tady však teoretizovat, když o právu nic moc nevím. Zaměřme se tedy na závěr na ostatní společné či rozdílné body ústav těchto dvou států. Jak ve Španělsku, tak v ČR, je nositelem zákonodárné moci Parlament, který se však ve Španělsku nazývá Generální Kortesy, což je však jediný rozdíl. V obou státech je představitelem výkonné moci vláda, ale ve Španělsku navíc figuruje silná osoba, předseda vlády. Výkon moci soudní prostřednictvím soudů dané problematice určené se uplatňuje jak v naší republice, tak v jejich království. Úplně poslední, avšak neméně podstatná, věc k porovnání je hlava státu. Dle slov Vladimíra Klokočky bychom mohli českého prezidenta definovat jako člověka s neutrální rolí ochránce ústavní rovnováhy v soužití Parlamentu a vlády. Král ve Španělsku je hlavně znakem jednoty země a kontinuity státu, neboť je to ta poslední jistota, protože ať se v politice či kdekoliv jinde děje cokoliv, tak král bude vždy králem. Mezi věci, které spojují naše dva státy, patří například členství v NATO či v EU. Hodně vrcholných politiků z obou zemí navštěvuje své protějšky v jejich vlasti. Avšak ten, kdo stojí za konkrétní zmínku, je Václav Havel, který tam v roce 1997 získal cenu prince asturského.

7) Zdroje ANDRŠ, Jiří. Cádizská ústava z roku 1812. Plzeň, 2014. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce JUDr. PhDr. Stanislav Balík. MRAVCOVÁ, Martina. Druhá španělská republika: její politický systém a vývoj v období 1931–1936. Praha, 2011. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce PhDr. Lada Šušlíková, PhD. 8

ODSTRČILOVÁ, Jana. Politicko-geografický vývoj Španělska. Brno, 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce RNDr. Jozef Mečiar. Přispěvatelé Wikipedie. Španělsko [internet]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie; 2. 06. 2020, 14:08 UTC [cited 9. 06. 2020]. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=%C5%A0pan%C4%9Blsko&oldid=18579747. Wikipedia contributors. Senate of Spain [internet]. Wikipedia, The Free Encyclopedia; 2020 May 6, 12:53 UTC [cited 2020 Jun 10]. Available from: https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Senate_of_Spain&oldid=955190843. Parliament (Cortes Generales). Senado de Espaňa [online]. 14.1.2020 [cit. 2020-0611]. Dostupné z: http://www.senado.es/web/conocersenado/temasclave/cortesgenerales/index.html?lang= en SCHORM, Vít. 18. Senát španělského království. Časopis Senát [online]. 2002, 2002(1/2002), 1–6 [cit. 2020-06-11]. Dostupné z: https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=50311&id_var=42698 KOLBA, Jan. Postavení a úloha předsedy vlády v ústavním systému Španělska [online]. Brno, 2006 [cit. 2020-06-11]. Dostupné z: is.muni.cz/th/ok0qs/Uvod.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. JUDr. Jan Svatoň, CSc. BORNOVÁ, Jana. Komparativní analýza české a španělské ústavy se zaměřením na rozdíly dané odlišnou formou státního zřízení a rozbor příslušné právní terminologie [online]. České Budějovice, 2017 [cit. 2020-06-12]. Dostupné z: https://theses.cz/id/uamm9h/Bornov_Jana_-_BP.pdf. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce JUDr. Mgr. Ivo Petrů, Ph.D. KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde 2006.

9

© 2022 VDOCS.CZ. Our members: VDOCS.TIPS [GLOBAL] | VDOCS.CZ [CZ] | VDOCS.MX [ES] | VDOCS.PL [PL] | VDOCS.RO [RO]